Novinky

Ale jak si v některých městech poradit s tolika holuby? Nejdřív je ale třeba si uvědomit že pro „zdivočelé“ domácí holuby jsou města poměrně přirozeným prostředím pro život. Domestikováni a následně z péče člověka uniklí a „opuštění“ holubi pocházejí z původního druhu holuba skalního. Město svou strukturou budov, mostů a věží je pro ně ideálním prostředím. A nabízí i dostatek potravy.

A druhá úvaha, zejména občanů a městských zastupitelů, by měla být, a většinou tomu i tak je, regulovat množství holubů omezením nabídky hnízdních možností Proto je tolik historických budov i cenných artefaktů zasíťováno. Jednak aby nebyly objekty narušovány agresívním trusem, ale i proto, aby se v zákoutích a na půdách holubi neusídlovali. Dalším opatřením je holuby nekrmit a udržovat pořádek okolo nádob na odpady. A to je úkol zejména pro občany. Že se holubi dovedou o potravu postarat, je možné se přesvědčit pouhým okem, jak se „pasou“ na trávnících, na volných plochách, jak zobají seménka plevelů. Ostatně také létají za potravou i za město.

Pokud lidé zjistí, že se jim holubi snaží zahnízdit, dejme tomu, na balkoně, a oni o hnízdo nestojí, mohou je odstranit a hodit do komunálního odpadu. Nejlépe dokud v něm ještě nejsou vejce. Lze tak ale učinit i se snáškou. Nikoli však již s vylíhlými holoubaty. To ne! Zde si pak člověk musí vytrpět následky vlastní nedochvilnosti.

Za určitých okolností může dojít k tzv. regulaci populace holubů. Rozhodnutí o omezení podmínek výskytu, zejména nedovoleného přikrmování, o podmínkách odchytu a o případné likvidaci, aby se populace volně žijících holubů, zejména z hygienických a zdravotních důvodů omezila, přijímá město či obec. Je to v jejich kompetenci. Vzhledem k tomu, že se jedná o asanační činnost, mohou ji provádět pouze schválené firmy s kvalifikovanými pracovníky podle podmínek a metodami stanovených příslušnými předpisy tak, aby zvolený způsob nebyl v rozporu s hygienickými a veterinárními předpisy a se zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Vždy je dobré se obrátit na specializovanou registrovanou firmu. Obce pak postup oznámí místně příslušné městské či krajské veterinární správě, která akci dozoruje.

Práva zvířat

Práva zvířat je filosoficko-právní koncept, který přisuzuje zvířatům etické a právní nároky, kterým se běžně těší jen lidé. Obhájci práv zvířat zastávají různé koncepce, shodují se však v tom, že zvíře jakožto bytost schopná emocí a vnímání bolesti nesmí být považováno za majetek člověka a pouhý prostředek k prosazení jeho zájmů.

Otázky morálního statutu zvířat a správného chování vůči nim se v západním světě objevuje velmi brzy, např. u pýthagorejců; převážily však koncepce, které zvíře považovaly za bytost nerozumovou a člověku podřízenou (stoa, křesťanství) nebo dokonce necítící (Descartes). Moderní hnutí za práva zvířat se objevuje až ve 20. století, často v organizované a radikální podobě (např. Animal Liberation Front; viz heslo ekoterorismus).

Velký zájem o práva zvířat vzbudila kniha Peter Singer nazvaná Osvobození zvířat (1975), která popisuje utrpení zvířat při vědeckém výzkumu a velkochovu pro masný průmysl a požaduje rovnost zájmů zvířat (např. právo nebýt týrán) a zájmů lidí. Současný stav, kdy lidé zvířata vykořisťují, označuje jako druhovou nadřazenost neboli „speciesismus“, který je stejně eticky neobhajitelný jako rasismus a sexismus. Tento názor se setkává s rozmanitou kritikou; bývá například namítáno, že právo implikuje také povinnosti, nebo že zvířata nejsou schopna morálního rozlišování.

Mezi současné filosofy a autory obhajující práva zvířat patří kromě Singera také Tom Regan, Steven Best či Richard Ryder.

Velkochovy drůbeže bývají srovnávány s koncentračními tábory

„Skutečná morální zkouška lidstva, zkouška, jež je základem všeho ostatního, je právě vztah k těm, kteří jsou odkázáni na naši milost — ke zvířatům. Na tomto poli lidstvo utrpělo úplnou porážku, tak velikou, že všechny ostatní pramení z ní.“
— Milan Kundera

„Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a pomyslí si — vždyť jsou to jen zvířata.“
— Theodor W. Adorno